Skřivany
Je to už pár let, co jsem Vám naposled vyprávěl, viďte? Ani nevím, jestli Vám moje povídání chybělo, nicméně jsem tu a tak poslyšte kam Odettu a její parťačku odvál vítr. Kde jsme se to vlastně jen přestali…..ach ano, už si vzpomínám, má poslední zpráva byla o kamarádovi Vandalovi.
Tenkrát po jeho odchodu na nebeské pastviny zůstaly parťačka s Odettou samy jako kůly v plotě. Tu a tam se přidaly k nějaké skupince na vyjížďku nebo se vydaly spolu jen tak na procházku, či se poplavit do řeky. Pupíček Odette neměla problém si vyjet s parťačkou sama, i když to úplně ráda neměla, chyběla jí společnost druhého koňského kamaráda. My chladnokrevníci jsme prostě týmoví hráči.
Události co Vám chci dneska vylíčit byly z mého pohledu poměrně intenzivní. Letní měsíce byly parné a teploty ve stínu se šplhaly neustále nad tropické teploty. Pro nás koně je tohle počasí vážne za trest. Ráno ani nebyla rosa, která je cenná pro naše kopýtka vzduch se viditelně tetelil horkem. V onen všední den přijela parťačka do stáje v podvečer, aby vzala zchladit Půděnu do toku řeky. Spěšně popadla ohlávku a vydala se do kopce k výběhu. Stádo se zdržovalo dole v úžlabince u přístřechu a všichni členové postávajíce ve formaci já na bráchu, brácha na mě, si vzájemně odháněli dotěrné mouchy. Odetta byla zaparkovaná vedle svojí kamarádky Amálky, hlavu měla svěšenou a trochu dřímala. Vedro se dalo krájet. Když zaslechla kroky, zvedla hlavu a dala se do pohybu k přicházející parťačce. Čím více se k sobě přibižovaly, tím zřetelněji bylo vidět otevřenou tržnou ránu na pravé přední noze pod plecí. Parťačce se při pohledu na zranění zatajil dech. Bleskově vytáhla z kapsy telefon a volala veterinářku. Měla štěstí, protože se dovolala a lékařka slíbila, že během půl hodiny dorazí. Svedla tedy Odett dolů do boxu a nervózně pochodovala kolem kobyly a posunovala očima ručičky hodinek. Konečně uslyšela příjezd auta. Veterinářka vzala potřebný materiál a nejdříve ránu společně pečlivě omyly proudem vody z hadice. Poté aplikovala lokálně speciální antibiotikum na otevřené rány a samo sebou také naordinovala antibiotika v injekcích. Ukázala parťačce, jak bude injekce píchat, poučila ji, jak ránu minimálně dvakrát denně čistit a desinfikovat, nařídila Odettě pobyt pouze v boxu a odjela. Každý den ráno skočila parťačka ještě za kuropění do auta a spěchala do stáje, aby ošetřila peršeronce zranění a to samé dělala ještě i večer, kdy jí aplikovala opravdu koňskou dávku antibiotik. Po 10 denní léčbě byla noha nepěkně oteklá a rána se zdála téměř stejná. Vytékala z ní směs hnisu a nepěkně páchla. Veterinářka nemohla přijet, a pravila, že taková rána se bude hojit dlouho a doporučila parťačce více trpělivosti. Jenže parťačka už moc trpělivosti mít asi nechtěla a tak se rozhodla přijmout učiněnou nabídku každodenního opečovávání v jiné stáji. Kostky byly vrženy, za pár dní Odetta odjede aby se zotavila.
Ve vsi panovalo hrobové ticho, hodiny ukazovaly pátou ranní a všichni jestě snili svůj sen, když přepravce dorazil na Poučník. Parťačka vyvedla Odettu z boxu a vyšla s ní ven k přepravníku. Nervozita, kterou cítila, se velmi rychle přenesla na černou kobylu. Proběhly dva neúspěšné pokusy o nastoupení a ani třetí pokus se nezdrařil. Když se počtvrté rozešly k rampě, kobyla opět vyhnula. Neklid obou se tím pádem ještě zvýšil a tak požádala všechny, aby odešli stranou kde je nebude kobyla vidět. Chvíli stála vedle Odett, hladila jí po mohutném krku a tiše jí znovu vysvětlovala co se děje a proč jí musí odvézt jinam. Odhodlaně se postavila vedle ní a zašeptala jí do ucha: „teď anebo nikdy, Odý jdeme, teď to dáme, prostě musíš nastoupit „ kobyla se po těch slovech rozešla a bez sebemenšího zaváhání následovala parťačku do přepravníku. A jelo se. Cesta přes hlavní město byla tak brzy slušně průjezdná a také venkovní teplota byla snesitelná, a ani onen večně auty zasekaný Lanový most je nezdrbrzdil. Asi za hodinu sjeli z dálnice a prokličkovali poslední úsek trasy mezi vesnicemi, až konečně docestovali na odlehlé místo zvané samota Skřivany. Peršeronka bravurně vycouvala ven, rozhlédla se po okolí a naprosto klidně se začala pást. Ještě týž den přijel veterinář, vypočítal novou dávku antibiotik a stanovil termín operace rány. Bylo třeba odřezat nekrotickou tkáň. Zákrok byl proveden dva dny po příjezdu a proběhl bez komplikací. Pacientka dokonce dostala veliký obvaz a potřebnou podůrnou pamlskovou péči. Odetta, která se stala miláčkem a ozdobou stáje si na novém místě rychle zvykla. Do stáda se začlenila pokojně, jak je jejím zvykem. Také se seznámila s Urbanou, kobylou stejného druhu, která už v ustájení nějakou dobu bydlela.
Ó teď koukám, jak čas pokročil, musím už zase klusat na pastvinku ….a vůbec, nebuďte netrpěliví, nechte si také něco na příště !